Hlavním hrdinou románu Spolčení Hlupců je Ignácius J. Reilly. Muž s takovým jménem snad ani nemůže nebýt výstřední. O tom, že Ignácius výstřední JE, během čtení nezapochybujete ani na chviličku. Tento třicetiletý starý mládenec žije se svojí matkou v jednom domě, nepracuje, ale zato píše pamflety proti zkaženosti moderní společnosti a oslavné ódy na středověké filozofy a asketický životní styl. Čas od času zčeří svou návštěvou klidnou hladinu místního biografu, ale jinak jde z pohledu obyvatel New Yorku o neškodného človíčka.

Do života Ignácia Reillyho však krutě - byť nechtěně - zasáhne jeho matka. Řídí totiž opilá a v tomto stavu nabourá a udělá škodu za tisíc dolarů. Chtě-nechtě (chca-nechca), Ignácius musí začít pracovat. Abyste pochopili, co to pro něj znamená: Ignácius zásadně nevstává před desátou, napsal již několik kázání proti šéfům - tyranům, kteří nechávají nebohé dělníky pracovat tak nekřesťanskou dobu, jako deset hodin, a aby toho nebylo málo, stýká se jen se sobě rovnými, a ježto sobě rovných nemá, nestýká se s nikým. Naštěstí jeho matka projeví dostatečně pevnou vůli a dotlačí Ignácia k tomu, že si tento najde místo ve firmě s poetickým názvem Levyho kalhoty. A už se roztáčí kolotoč šílených událostí. Ignácius zdobí kanceláře Levyho kalhot křížem a spolu s vedoucím Gonzalezem se snaží přesvědčit devadesátiletou slečnu Trixie, že je pro Levyho kalhoty její práce stále ještě důležitá. Pan Levy vede hádky se svou ženou, zatímco Ignácius odesílá urážlivý dopis nejvěřnějšímu zákazníkovi Levyho kalhot a pokouší se neúspěšně zorganizovat vzpouru černošských dělníků. Mezitím sledujeme příběh obchůzkáře Mancusa, který je na okrsku považován na blba a jsou mu svěřovány stále horší a horší úkoly, dokud někoho důvodně podezřelého nepřivede. Chudák Mancuso se pokouší zatknout Ignácia, což mu nevyjde a je přemístěn na nádražní záchodky. Poslední postavou, kterou sledujeme, je černoch Jones pracující v bordelu jako dveřník za plat velmi blízký životnímu minimu. Zatímco Ignácius ztrácí práci a nachází si místo párkaře (z čehož jeho matka dostane málem infarkt), snaží se Jones vypátrat, kdo jsou tajemní "sirotci", kterým majitelka bordelu stále něco posílá. Ignáciova matka se seznamuje s matkou obchůzkáře Mancusa, tou dobou těžce nachlazeného a přes ni se dává dohromady s panem Robichaudem, zámožným staříkem...

Jak tak koukám na to, co jsem doposud napsal, začíná se mi zdát, že se mi líčení příběhu poněkud vymklo z rukou. No, teď už s tím těžko něco udělám, ale příště si musím dát větší pozor...

Můj malý kiks si lze ovšem vyložit i jinak než jako chybu recenzenta. Může to znamenat, že kniha má natolik strhující děj, že recenzent prostě nemohl odolat a musel vám jeho velkou část převyprávět, než našel sílu, aby se zastavil. Věřte mi, pro Spolčení hlupců platí varianta b, tahle kniha se čte jedním dechem a po celou dobu čtení nikdy nebudete mít pocit, že čtete výplňový text čili vatu nebo že autor záměrně protáhl nedůležitou část děje, aby se počítadlo znaků zastavilo na poněkud tučnějším obnosu. Ačkoli příběh se může někomu zdát ubohý (a nutno podotknout, že mně se ubohý nezdá), těžko se kniha zavírá a když už se tak stane, nutkání vrátit se a podívat se, co zase šíleného Ignácius provede, jak to dopadne s obchůzkářem Mancusem, či zda paní Reillyová zaplatí pokutu, je velké.

Jako druhou stranu mince ovšem musím zmínit neradostný životní příběh autora Spolčení hlupců. Svůj první román Toole napsal již ve svých šestnácti letech (když tedy přičteme šestnáctku k roku narození, což je rok 1937, vyjde nám rok 1953). Neónová bible, jak se kniha jmenuje, nicméně vyšla až v roce 1989 již po Toolově smrti. Toole rok po jejím napsání úspěšně absolvoval s vyznamenáním Tulaneskou univerzitu ve svém rodném městě a o rok později získal také diplom Columbijské univerzity v New Yorku. V letech 1962 - 1963 sloužil v armádě na Portoriku, kde vyučoval angličtině kolegy v prezenční službě, jejichž rodným jazykem byla španělština, a zde začal psát Spolčení hlupců. Po návratu do New Orleans učil na Dominikánské koleji. Rukopis své knihy nabídl velkému vydavatelskému domu Simon & Schuster. Dva roky se pak snažil vyhovět připomínkám nakladatelského lektora; jednání se neustále protahovalo. Neúspěch Toola zřejmě hluboce ranil. Roku 1969 spáchal sebevraždu. Po sedmi letech neúnavného úsilí se podařilo matce rukopis udat. Kniha vyšla v roce 1980 a v roce 1981 získala kromě jiných literárních poct i prestižní Pullitzerovu cenu. Neónová bible vyšla až po smrti matky zásluhou W. Kennetha Holdithe, kterému paní Toolová v závěti ochranu synova prvního rukopisu svěřila.

Autor článku: Tomáš Krajča
Další články od tohoto autora
Článek vyšel v pondělí 6.5. 2001 a už zaujal lidí